Rudý koutek

Česká rocková scéna se v šatně "soustřeďuje" na vystoupení. Druhá polovina 80tých let.

Zleva: J. Petrásek, za ním stojí M. Prokop, u stolu vpředu V. Kulhánek, vzadu u stolu J. Spálený a L. Šonka, před ním Petr Hornych, pod transparentem jásá F. Havlíček a J. Hrubý, s kytarami stojí S. Kubeš, V. Mišík a L. Andršt, v popředí P. Skála, sedící P. Kalandra, V. Veselý a klečící O. Nejezchleba.


Vím, že o potlačování rockové a jazzové hudby v Československu před listopadem 1989, bylo již řečeno i napsáno mnoho slov. Na dokreslení situace s čím se tehdejší muzikanti setkávali, zde zveřejňuji několik archivních dokumentů.
Pro ty, kteří nevědí, o čem je řeč, přináším stručnou rekapitulaci.

Vše bylo pod mnohonásobnou ideologickou kontrolou. Každý muzikant se musel podrobit kvalifikační zkoušce před komisí (zkouška se skládala z hudební teorie, praktického hraní, ale rozhodující byl politický pohovor). Jestliže neobstál, nemohl a nesměl veřejně vystupovat. Každá veřejná produkce se mohla uskutečnit jen po tzv. povolovacím řízení, které sestávalo z vyjádření nadřízených orgánů a policie. Během vystoupení byly často přítomny kontroly, které sledovaly, zda se pořad neliší od schváleného programu a zda nemá protisocialistický charakter. vystupování v zahraničí bylo centrálně plánované a kontrolováno Pragokoncertem. Dlouhodobě plánované byly také sdiční plány tehdejších dvou státních hudebních vydavatelství. Od komplikovaného schválení, až po vydání nového titulu, když šlo všechno jako na drátku, uběhly nejméně dva roky. Podobně přísné kontrole podléhala média. Kdo se znelíbil, nesměl být vypuštěn v žádné formě do éteru.
V ČSSR nebylo možné zakoupit kvalitní hudební nástroje a vybavení. Ten, kdo získal nástroj v zahraničí, si musel obstarat fiktivní darovací listinu pro celnici, protože vlastnit zahraniční měnu bylo trestným činem. Valuty se musely kupovat na černo.
Na trhu nebyly desky s anglo-americkou hudbou. Jediná cesta, jak získat tyto desky, byl přímý dovoz ze zahraniční, ale protože volné cestování bylo zakázané, bylo desek pomálu. Muzikanti si pak přetáčeli nahrávky jeden od druhého na magneťáky. Lidé, kteří mohli ven si ale kupovali spíše komerční desky, a tak některé zásadní nahrávky z oblasti rock, jazz a R&B prostě nebyly. Nebyly také žádné učebnice ani noty z oblasti jazz a rock a na školách se tyto žánry nevyučovaly. Rocková a jazzová hudba západní provenience, a to zejména americká, byla oficiálně označována za úpadkovou kulturu prohnilého kapitalismu, kterou bylo třeba z naší scény vymýtit.
Všechny orgány a instituce byly na všech úrovních prolezlé korupcí. Z muzikantů nejvíc „jeli“ samozřejmě ti, co měli stranickou příslušnost, nebo alespoň opěvovali komunismus, a pak ti, co platili. Ti slušní a často skvělí muzikanti byli pochopitelně až na konci. Kdo přišel o papíry (uměleckou kvalifikaci), byl rázem na dlažbě. Pokud přesto veřejně vystoupil, byl on i pořadatel stíhán pro porušení zákona. Tyto praktiky umrtvily českou scénu a přiměly mnoho muzikantů k emigraci. Česká hudba se dostala do izolace, jejíž důsledky budou ještě dlouho patrné.





Oběžník 1.

Oběžník 2.





Tyto a další podobné voloviny nám posílali a zdá se, že to mysleli vážně. Ovšem touha po emancipaci, podpořená celosvětovým proudem současné svobodné muziky byla tak silná, že s tím stejně nemohli nic dělat. Jen lidem znepříjemňovali život a sami sebe ještě více ztrapňovali. Muzikantům, kteří se přesto v té době snažili vytvářet originální hudbu a navázat na světové dění, patří můj obdiv.
Luboš